Takový (ne)normální den :)

Vstala jsem levou nohou… doslova, pač jsem tou levou nohou zakopla o autíčko, nepatřičně válející se u postele, kam ho nepatřičně propašoval syn.

Sakraaa.

Navíc je půl šestý ráno, malej řvoun se hlasitě dožaduje mléka a já se s bolavým palcem a rozmazaným viděním (neobtěžuju se nasadit si brejle, postup od mytí lahve, dudlu a namíchání drinku pro malýho umím poslepu) belhám, abych utišila ten nepříjemný řev, ozývající se jistě po celém baráku.

Chudáci sousedi, napadá mě….Pán pod námi měl asi noční, tak to se chudák opět nevyspí.

Vkládám Óňovi do pusy flašku a ten spokojeně začíná pít. Pohladím ho po hlavičce, přikryju, poprosím ho aby ještě spinkal, a jdu do ložnice, abych se zachumlala pod deku. Od kdy mám pocit, že v posteli trávím nějak málo času? Hmm to bude asi tím porodem před dvěma roky.

Padám do kómatu, když v tu ránu mě násilně vrací do bdělého stavu opětovný řev. Do hááje nadávám, a opět vstávám (pozor na autíčko). To to zas dneska začíná, je šest ráno a já už teď se těším, aby drobeček zase pěkně usnul.

No dobrá…. Malej už úplně probuzenej, dožaduje se pohádky, napadá mě, že si budeme muset dát pohádkovej detox (to si na to zvykl tak rychle?), ale rozhodně to nebude dnes.

Pomalu se probouzím, šourám se po kuchyni, vařím si opravdu silné kafe. Kouknu z okna, zataženo a teploměr hlásí 4 stupně. To je teda březen sakra! Potřetí dnes nadávám a to je sedm ráno, paráda fakt.

„Ondrášku, zuby!“ křičím z koupelny, leč ani nečekám, že dítě přijde. Ignoruje mě, jako vždy když něco chci. Dojdu si tedy pro něj, domlouvám, následně ho (opět s řevem) dotáhnu do koupelny a postavím do vany, aby mi neutekl. „Podívej, voda, pasta, kartáček, pan Zoubek se dívá.“ Malej naštěstí přestává křičet, zaujatej půlkou plastové láhve s obličejem, která slouží jako kontrolor stavu zoubků a odkladač čistících pomůcek.

Malej mě bere na milost a otvírá pusinku, „hurá“ říkám si, dnešní první vítězství. Načež mě nechá 5 vteřin, abych se vyřádila s kartáčkem v jeho pusince. Po chvilce prej hotovo, no co, nejsem matka roku, bude to muset stačit. Vrací se k pohádce, já následuju synka v čištění a jdu dělat snídani.

Chleba, pomazánka, rajče… Ondrášek se usmívá, no aspoň někdo dneska, jíme a prohlížíme obrázky. Neustále ho něčím zaměstnat, jinak bude lézt po stole, po parapetu a nedivila bych se, kdyby i po stropě.

Myslím na zakázku, která mě čeká. Možná jsem si ukousla moc velký kus, říkám si… Ono uplést piknikovej koš asi nebude jen tak. Dítě sedá k pohádce (no jo no) a já se uklízím do pracovního koutu v rohu obýváku.

Základ mám, čeká mě výzva v podobě pleteného víka, uprostřed spojeného, velké ucho a celý bílý. Moc pěkná představa, tak se do toho dáme.

Po hodině začínám mít výčitky svědomí ohledně pohádkového maratonu, odkládám pletení, které nevypadá vůbec dobře a vymýšlím si vycházku, i když je hnusně. Vím totiž, že malý potřebuje pohyb, jinak je jak neřízená střela a špatně usíná.

Unaveně se oblíkáme (kdy to kafe zabere?), snažím se zůstat v klidu i když mi na hlavě přistane plastový šroubovák. Přesně jak říká Dalajláma, nenech se ničím vyvést z rovnováhy. Hihi zasměju se trpce a po třetím ataku na mou osobu synka plácnu po zadku. Následuje řev a klasickej scénář, kdy se téměř pereme – moje snaha mu oblíct kalhoty versus jeho snaha utéct. „Kamaráde to ti nevyjde, si ještě naštěstí malej“, říkám mu.

Uf, konečně venku. Dýchám zhluboka, malýho vypouštím na trávu, kde si porýpe v hlíně, sbírá kameny a klacky a jako téměř každý den si postesknu, jak by se nám hodila zahrada (nejlépe se srubem samozřejmě). Potlačím potřebu o tom OPĚT povědět muži, který je na služební cestě (ten se má) a představuju si tu pohodičku, kdy pletu a Óňa se pěkně venčí, aniž by mu cokoli hrozilo.

Vydržíme to přes hodinu, vracíme se do bytu. Malýho s flaškou ukládám do postýlky, načež ihned usíná a já si (opět) oddechnu.

Oběd naštěstí máme ze včera, vrhám se na víčko.

Mám několik tipů, jak by to šlo, zkouším první, leč výsledek nic moc. Prohýbá se to, nepřiléhá ke koši. Hmmmm otevřu PC a jdu se inspirovat na Pinterestu. Narazím na další tip, jak na to, hurá jdu to zkusit. Vypadá to líp, jsem asi v půlce, když slyším „mama“ !!!!

Cože uuuž?

Kouknu na čas a zjišťuju, že jsem pletla přes dvě hodiny. No jo, když člověka něco baví, znáte to 🙂

Zbytek dne už je v pohodě, najíme se, jdeme nakoupit, sejdeme se s kamarádkou, co má holčičku, děti si hrajou a my probíráme důležitý věci, jako co zítra vařit, kdy zajdeme na to pivko a kdy konečně začne jaro.

Domů přijdeme kolem páté, pohádka (jen jeden díl!), večeře, koupání, který nás baví a hurá do postýlky.

Ondrášek spokojeně usíná a já pomalu s ním, dnes tedy nejsem schopná už ničeho. Unaveně (jako celej tenhle blbej den) se osprchuju, večeři nepovažuju za nutnou a jdu spát o půl deváté s myšlenkou, že malej bude vstávat kolem šesté, ne-li dřív…

A co váš dnešní den? 🙂

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *